Týden inkluze

Týden inkluze

ZŠ T.G.Masaryka Milovice se zapojila do TÝDNE  PRO INKLUZI, který proběhl
od 4. do 10. 11. 2013. Akcí, kterou společně pořádal o.s.Rytmus a o.p.s Člověk v tísni i my chceme podpořit zapojování žáků se znevýhodněním do škol hlavního vzdělávacího proudu a běžných volnočasových aktivit. V naší škole se bez problémů vzdělávají žáci s různými hendikepy za přítomnosti asistentů pedagoga. Jednotlivými aktivitami ve škole jsme chtěli zažít na vlastní kůži jaké to je BÝT JINÝ. V průběhu týdne si mnozí z nás uvědomili, že to není vůbec jednoduché. A my starší věříme, že jsme do dětské dušičky zasadili malé semínko porozumění a nedali prostor růstu lhostejnosti.

První den inkluze

Týden odstartoval den otevřených dveří na staré škole u prvňáčků, který byl v duchu Halloweena. Den plný nových zážitků a návštěv rodičů ukončil rej masek.

Cizák

V pátek navštívil každou třídu pan učitel, kterému normálně rozumíme, známe ho, ale tentokrát jsme na něj koukali jako na cizáka. Něco nám říkal, my jsme na něj koukali a někdo vstal. Vstali jsme taky. Pak mluvil a mluvil tou nesrozumitelnou řečí a my jsme dělali to, co on. Nakonec jsme se dozvěděli, že mluvil romsky. Ukazoval nám fotografie slavných Romů, hlavně z oblasti umění. Byli jsme překvapeni a vlastně jsme se maličko
naučili další fráze z jiného cizího jazyka.

Jak se cítí nevidomí

Vnímání okolí našimi smysly je základem poznávání světa. Někomu je tato výsada bohužel odepřena a díky tomu má ostatní smysly rozvinutější.  Jedinec stižený nějakou vadou se musí začlenit do příslušné komunity či společenského života po překonání všech
důsledků, ať za užití pomocných opatření a prostředků nebo za dohledu a pomoci jiných lidí. Jsou však i tací, kteří tento proces nejsou schopni zvládnout. Naši žáci se pokusili různými aktivitami vcítit se do pocitů těchto jedinců. Druhým cílem této aktivity bylo i pěstování uvědomění si, že bez pomoci druhých to v životě nejde. Pomoc potřebují nejen postižení lidé, ale i my sami jsme nuceni někdy přijmout pomocnou ruku k překonání
překážky. Nejmladší žáci naší školy se snažili v hodině tělesné výchovy svého spolužáka provést připravenou trasou – nejprve za ruku, pak pomocí zvuků (tleskání). Velký úspěch sklidila závěrečná hra Na slepou bábu.

V rámci projektu „Jiný spolužák“ se žáci všech ročníků v  hodinách Výchovy k občanství nejprve zamýšlely nad tím, kdo vlastně je nebo může být jiný spolužák. Společně jsme dospěli k závěru, že tím může být každý z nás, každý se něčím odlišujeme od ostatních ve třídě. Pak už jsme si prakticky vyzkoušeli jaké to je, být skutečně „jiný“. Děti se naučily několik slov ve znakové řeči, vyzkoušely si, jaké je to psát nohami místo rukou, četly
text v Braillově písmu, vyzkoušely si orientaci v prostoru za pomoci slepecké hole. Hodiny považuji za velmi zdařilé, u dětí mě potěšil vzájemný respekt a ocenění, pokud se jim „poslepu“ podařilo dojít do cíle.

Mgr. Jana Gavalcová

Kreslím, kreslíš, kreslíme

Jeden z nejznámějších malířů Pablo Picaso pronesl, že „Jsou malíři, kteří dělají ze slunce žlutou skvrnu, ale jsou jiní, kteří díky svému umění a moudrosti dělají ze žluté barvy
slunce.“ Po týdnu inkluze na naší škole lze říci, že máme malé malíře, kteří umí kreslit klasickou technikou jako každý druhý z nás, ale mnozí z nich se snažili zvládnout i jinou techniku kresby. Nepoužít ruce a přeci vykouzlit obrázek se zpočátku zdálo velmi jednoduché, ale toto zdánlivé klamání nás okamžitě po uchopení tužky opustilo. Našima rukama se stala vlastní ústa nebo nohy. Někomu papír nestačil a ke konci dne měla paní uklízečka spoustu práce, jiný „honil“ tužku po zemi, … Užili jsme si spoustu legrace, ale také jsme si uvědomili, jak těžké je být jiný.

Můj jiný kamarád

Toto téma zpracovávali žáci 2. stupně. Jak jiný kamarád?Různě, protože každý jsme jiný – někdo je introvert, někdo je vysoký jiný mrňavý, další nemá nohu, každý třetí špatně píše, jednomu ze třídy nejde matika, několik dětí špatně mluví, ale jiný je v podstatě i ten, kdo neumí jezdit na kole. Je tím méněcenný? Ne, je jen jiný. Proč neumí jezdit na kole?
Nabízí se několik možných vysvětlení: nemá kolo, nikdo ho nikdy neučil, bojí se
– mohl mít špatný zážitek nebo má prostě jen strach.  Ke zpracování své práce si každý mohl zvolit ke slovu „jiný“ svůj přívlastek, který pod tímto slovem cítí. Četli jsme práce
o vyloučení dětí z kolektivu díky jejich vzhledu (ať už to byly brýle, postava či barva pleti), díky tělesnému hendikepu a národnostní otázka byla také hodně diskutovaná. Ať už byly práce slohově vynikající či některé méně dobré, to hlavní však splnily: zamyslet se nad otázkou vyloučení určitého člověka z dané skupiny a můj postoj ve skupině k němu a hlavně důvod, proč já se v dané chvíli chovám tak, jak se chovám a jak bych mohl v životě být „LEPŠÍM?“  či spíše „užitečnějším a ohleduplnějším.“

Jedna slohová práce byla vybrána k dramatizaci v hodině literárně dramatické výchovy. Tento „školní film“ zhlédli žáci celé školy a každý tak měl možnost si vzít z něho to, co mu v rámci svého citu jeho smysly dovolily.

OČIMA ŽÁKA: Můj jiný spolužák

Jednoho dne přišel k nám do třídy spolu s paní ředitelkou nový spolužák. „Tohle je váš
nový spolužák Ignác. Přestoupil k nám z katolické školy, tak se k němu chovejte slušně.“ řekla paní ředitelka Skočdopolová. Poté, co paní ředitelka odešla, Ignác se posadil do lavice. Seděl až do doby, kdyk němu přišel Rocki Balbyni a řekl: „Vypal! Tohle je moje lavice!“ Ignác se tedy posadil o pár lavic dál. Ovšem i s tím měl Rocki problém. „To je taky moje lavice, blbečku!“ To už Ignác nevydržel a promluvil: „ Nonono, ale tyty sisi seeděl tamhlele.“ Rockimu se to nelíbilo a shodil Ignácka ze židle. „Bůh jeje milosrdný, ale tohlehle je příliš! Bůh vidí, co děláš a jistě se mumu to nelíbí!“ Poté, co Ignác dokoktal,
Rocki ho kopl do hlavy a řekl: „ Tady máš svého Boha!“ Tuto celou „scénku“ viděl pan školník Hoi Ran Tvang Tu a šel za Ignáckem. „Ahoj, viděl jsem, co ti udělal ten tvůj spolužák a mohl bych ti pomoci se sebeobranou.“ Ignác ale řekl, že Bůh by nebyl rád, když by mlátil živá stvoření. I když jsou taková.  „Ale alespoň se budeš umět bránit.“ odvětil
školník. A tehdy začal jejich výcvik.  Scházeli se vždy po škole ve sklepě Fáčka. Pan Hoi Ran Trang Tu nenaučil Ignáce pouze karate, ale učil jej také plynule mluvit. Neostýchal se mluvit se ženami, prodávat rýži. Ignác trénoval každý den a po 5 měsících se opět vrátil do
školy, kde byl zase Rocki. Ignác šel na toaletu, kam za ním už spěchal Rocki se svými kamarády. Samozřejmě ho chtěl zbít, ale nepodařilo se. Ignác se začal bránit a co víc, byl silnější než Rocki. Zlomil mu ruku, nohu i nos. „Ještě jednou budeš někomu nadávat nebo
mlátit, bude to horší! “ Ignácek běžel za panem Hoi, aby mu s radostí vylíčil, co se stalo. Zjistil ale, že mezitím, co byl ve škole, někdo pana Hoi zastřelil pro 20 Kč a pytel rýže.

Matěj Wolf , 9. C, ZŠ T. G. Masaryka Milovice

SHRNUTÍ NAŠIMI STUDENTY: Týden INKLUZE (4. – 8. 11. 2013)

V uplynulém týdnu jsme se zabývali tématem ,,jiný spolužák“. Celý týden byl věnovaný tomu, abychom zjistili, cítili a na vlastní kůži okusili, jak žijí děti a lidé, kteří mají duševní, fyzický nebo psychický problém (hendikep). V hodině češtiny jsme měli napsat příběh nebo básničku na toto téma. Také jsme testovali, jak by nám šlo malovat nebo i psát nohou, pusou nebo druhou rukou než píšeme normálně. Mohli jsme si vyzkoušet být ,,slepý“ a projít se s bílou (slepeckou) holí. Ve čtvrtek děti z literárně dramatické výchovy pod vedením paní učitelky Kuklíkové zdramatizovaly vybrané básničky a příběhy, které nám pak v pátek promítli na velkém plátně ve vestibulu školy. A nejen to, pátek patřil rovněž výuce romštiny. Pan učitel Nachlinger obcházel všechny třídy a vyprávěl nám o romských lidech, kteří se proslavili v ČR, a také na nás mluvil jejich rodným jazykem- romštinou. Díky tomuto týdnu jsme zjistili, že být „jiný“ neznamená být horší nebo lepší, ale prostě jenom být nějak odlišný. I u nás ve škole se najdou děti, které se nenarodili v ČR, mají jinou barvu pleti, mají problémy s psaním nebo počítáním a učení jim jde pomaleji než ostatním, nebo děti, které užívají léky kvůli nějaké nemoci. Jsou jiní, ale zároveň úplně stejní jako my.

(K. Wenzlová, K. Říhová, L. Marková a A. Ševčenková, 7. třída)

Komentáře nejsou povoleny.